Kolodiová deska?
Co to je mokrý kolodiový proces a kolodiová deska
Dobová podobenka datovaná do 60. let 19. století versus moderní kolodiová zvětšenina fotografie pořízené iPhonem 13 Pro Max.
Co je vlastně kolodiová deska?
Jedná se o unikátní fotografický artefakt vytvořený mokrým kolodiovým procesem - historickou analogovou fotografickou metodou. Obraz je čisté kovové stříbro na černě lakovaném kovovém podkladu (v našem případě na lehké a odolné hliníkové desce tloušťky 0,7 mm). Na rozdíl od papírových fotografií nebo digitálních souborů je každá kolodiová deska jedinečný originál - i když tu samou fotografii nazvětšujeme dvakrát po sobě, desky nikdy nebudou úplně stejné. Jde o ručně zpracovávaný postup, při kterém má každý krok zásadní vliv na výsledný obraz. Rychlost a plynulost rozlití kolodiové emulze, mechanismus ponoření desky do zcitlivovací lázně, délka expozice, polití exponované desky vývojkou, oplach po vyvolání nebo třeba drobné dotyky prstů na hranách při manipulaci a všudepřítomné prachové částice - to všechno má zásadní obrozotvorný efekt na finální výsledek, a i když díky více než desetileté každodenní praxi dokážeme většinu nedokonalostí minimalizovat, nikdy je nemůžeme úplně potlačit. To bychom vlastně navíc ani udělat nechtěli - právě tyto neopakovatelné drobnosti a stopy po chemickém zpracování dodávají kolidiovým pozitivům jejich charakter a jedinečnost.
Trocha historie: kdo, kdy a proč?
Mokrý kolodiový proces vynalezl a v roce 1851 zdarma publikoval britský sochař a vynálezce Frederick Scott Archer. Technika se brzy rozšířila po celém světě a rychle nahradila doposud používanou daguerrotypii a kalotypii. Byla levnější, rychlejší, méně riziková (na rozdíl od daguerrotypie fotograf nemusel pracovat s parami rtuti) a v případě kolodiových negativů umožňovala i tvorbu kopií bez ztráty ostrosti. V 50. a 60. letech 19. století se tak kolodiový proces stal nejpoužívanějším fotografickým postupem na světě.
Kolodiové desky mají několik variant. V základu se liší podle toho, má-li být výsledkem pozitiv, nebo negativ. Negativy na skleněných deskách fungují víceméně stejně, jako současné skleněné a filmové negativy.
Samotné kolodiové pozitivy se pak rozlišují podle typu podkladového materiálu: fotografie na hliníkových deskách, tzv. tintypie (anglicky tintypes), někdy také alumitypie, dále ferrotypie (anglicky ferrotypes) neboli fotografie na deskách ze železného plechu, a potom ambrotypie (anglicky ambrotypes), tedy fotografie na skle. Hliníkové a železné desky musí mít černou povrchovou úpravu ještě před politím kolodiovou emulzí, zatímco ambrotypie je možné lakovat černě na opačné straně skleněné deky až po vyvolání a usušení.
Kolodiový pozitiv si pro zjednodušení můžete představit jako černobílý polaroid (někdy ostatně bývají označovány jako viktoriánské polaroidy). Samotný princip přímého pozitivu není úplně snadné vysvětlit, ale v principu je vlastně jednoduchý: na desce se po vyvolání vytvoří slabý negativní obraz, podobně, jako když vyvoláte černobílý film. V místech, kam při expozici dopadlo nejvíce světla, tak vznikne největší množství tmavého kovového stříbra, a naopak tam, kam skoro žádné světlo nedopadlo, zůstane negativ prakticky průhledný. Kouzelný trik pak nastává v okamžiku, kdy takový negativ umístíte před černou plochu. Dopadající světlo se se při průchodu kovovým stříbrem rozptýlí, od černého podkladu se odrazí a vytvoří iluzi světlého tónu - tím světlejšího, čím tmavší stříbro v daném místě ve skutečnosti je. V místech, kde žádné kovové stříbro není, se světlo naopak jen odrazí od černého podkladu a ve výsledném obraze tak vytváří tóny tmavé.
Obrovskou výhodou takto zpracovaných fotografií je jejich absolutní světlostálost a životnost v řádu vyšších stovek let. Správně vyvolaná, ustálená, vypraná a sandarakovým lakem ošetřená kolodiová deska je tak prakticky nejtrvanlivějším známým způsobem uchování obrazových dat.
Jedná se o unikátní fotografický artefakt vytvořený mokrým kolodiovým procesem - historickou analogovou fotografickou metodou. Obraz je čisté kovové stříbro na černě lakovaném kovovém podkladu (v našem případě na lehké a odolné hliníkové desce tloušťky 0,7 mm). Na rozdíl od papírových fotografií nebo digitálních souborů je každá kolodiová deska jedinečný originál - i když tu samou fotografii nazvětšujeme dvakrát po sobě, desky nikdy nebudou úplně stejné. Jde o ručně zpracovávaný postup, při kterém má každý krok zásadní vliv na výsledný obraz. Rychlost a plynulost rozlití kolodiové emulze, mechanismus ponoření desky do zcitlivovací lázně, délka expozice, polití exponované desky vývojkou, oplach po vyvolání nebo třeba drobné dotyky prstů na hranách při manipulaci a všudepřítomné prachové částice - to všechno má zásadní obrozotvorný efekt na finální výsledek, a i když díky více než desetileté každodenní praxi dokážeme většinu nedokonalostí minimalizovat, nikdy je nemůžeme úplně potlačit. To bychom vlastně navíc ani udělat nechtěli - právě tyto neopakovatelné drobnosti a stopy po chemickém zpracování dodávají kolidiovým pozitivům jejich charakter a jedinečnost.
Trocha historie: kdo, kdy a proč?
Mokrý kolodiový proces vynalezl a v roce 1851 zdarma publikoval britský sochař a vynálezce Frederick Scott Archer. Technika se brzy rozšířila po celém světě a rychle nahradila doposud používanou daguerrotypii a kalotypii. Byla levnější, rychlejší, méně riziková (na rozdíl od daguerrotypie fotograf nemusel pracovat s parami rtuti) a v případě kolodiových negativů umožňovala i tvorbu kopií bez ztráty ostrosti. V 50. a 60. letech 19. století se tak kolodiový proces stal nejpoužívanějším fotografickým postupem na světě.
Kolodiové desky mají několik variant. V základu se liší podle toho, má-li být výsledkem pozitiv, nebo negativ. Negativy na skleněných deskách fungují víceméně stejně, jako současné skleněné a filmové negativy.
Samotné kolodiové pozitivy se pak rozlišují podle typu podkladového materiálu: fotografie na hliníkových deskách, tzv. tintypie (anglicky tintypes), někdy také alumitypie, dále ferrotypie (anglicky ferrotypes) neboli fotografie na deskách ze železného plechu, a potom ambrotypie (anglicky ambrotypes), tedy fotografie na skle. Hliníkové a železné desky musí mít černou povrchovou úpravu ještě před politím kolodiovou emulzí, zatímco ambrotypie je možné lakovat černě na opačné straně skleněné deky až po vyvolání a usušení.
Kolodiový pozitiv si pro zjednodušení můžete představit jako černobílý polaroid (někdy ostatně bývají označovány jako viktoriánské polaroidy). Samotný princip přímého pozitivu není úplně snadné vysvětlit, ale v principu je vlastně jednoduchý: na desce se po vyvolání vytvoří slabý negativní obraz, podobně, jako když vyvoláte černobílý film. V místech, kam při expozici dopadlo nejvíce světla, tak vznikne největší množství tmavého kovového stříbra, a naopak tam, kam skoro žádné světlo nedopadlo, zůstane negativ prakticky průhledný. Kouzelný trik pak nastává v okamžiku, kdy takový negativ umístíte před černou plochu. Dopadající světlo se se při průchodu kovovým stříbrem rozptýlí, od černého podkladu se odrazí a vytvoří iluzi světlého tónu - tím světlejšího, čím tmavší stříbro v daném místě ve skutečnosti je. V místech, kde žádné kovové stříbro není, se světlo naopak jen odrazí od černého podkladu a ve výsledném obraze tak vytváří tóny tmavé.
Obrovskou výhodou takto zpracovaných fotografií je jejich absolutní světlostálost a životnost v řádu vyšších stovek let. Správně vyvolaná, ustálená, vypraná a sandarakovým lakem ošetřená kolodiová deska je tak prakticky nejtrvanlivějším známým způsobem uchování obrazových dat.
